Krutá realita

4. února 2013 v 15:42 | Jane |  Básně
Tuto báseň věnuji všem co by radši žily jen ve snech...

Krutá realita

Zjevil se mi krásný sen,
já jen lapám po dechu,
chtěla jsem tě vidět jen,
a lehnout si do mechů.

Já vím že na mě dopadá,
ta krutá realita,
vždyť ještě tak mladá,
avšak, má láska byla rozbita...

Náhle probouzím se z mých iluzí,
a vidím že jsem pryč,
a vím že jsme jen "ti druzí"
tak se opět rychle vztyč!

Já chtěla bych žít ve svých snech,
ale vím že je to nemožné,
tak mě prosím pěkně nech,
ale sny jsou přece rozkošné...

Když probouzím se ze svých snů,
zas ocitám se tady,
všem je jedno že tu řvu,
a smějí se za mými zády...

Ale s realitou musím žít,
a ne jen ve snech,
musím pro ni najít cit,
a zapomenout co se stalo v posledních dnech...

KONEC
 

Emma- 20. díl

1. února 2013 v 13:47 | Jane |  Emma (povídka na pokračování)
Ano, ano... slavnostně vám oznamuju že jsem se rozhodla Emmu dokončit!!!
A vidíte dobře představuji vám předposlední díl Emmy (teda myslím že předposlední), když jsem si procházela starší články, všimla jsem si že Emma má víc čtenářů než jsem původně myslela, a to mě povzbudilo se k této povídce vrátit.
Takže tuto povídku věnuji všem co čtou Emmu, zejména Kim, Em, Sarry, Jirkovi, Katherine a všem ostatním.
PS - jestli si nepamatujete jak to zatím skončilo, poslední díl najdete ZDE!
Emma před sebou spatřila Charlotte, byla to ona, poznala by ji i ve spánku.
,, Co tady děláš?!" zeptala se vyděšeně Emma a ucouvla zpět k bažině
,, Kdybych tu nebyla, jsi už mrtvá" poznamenala Charlotte a zapálila svíčku ve své lampě
,, A proč jsi mě zachránila?!" naléhala Emma ,,myslela jsem že se mě celou dobu snažíš zabít"
,, A na co by mi to bylo?" pokrčila Charlotte rameny ,, A co tady děláš ty?!" odbočila
,,já..." nevěděla co na to říct
,, Tak co tady děláš?!!" zopakovala tentokrát trochu silnějším hlasem
,,No... já jsem spadla" odpověděla Emma a zamácha prstem ve vzduchu směrem na úpatí vysoké hory
,, Spadla?" pozvedla Charlotte obočí ,, no to je fuk..."
,, myslím že vím proč jsi tady" řekla v obavách, Emma zpozorněla
,, jsi to kvůli Gargantille"
,,Gar-...co?" vyprska Emma, které v hlavě pořád uchovávala Erikova slova, musí jí věřit, to moc dobře věděla, jestli chce Olivii zachránit, tak musí získat Gargantille, i když neměla ani nejmenší tušení co to znamená...
,, Charlotte... už musím jít" zarazila ji Emma
,, Nikam nepůjdeš" rozkázal neznámý tajemný hlas
Emma si teprve teď uvědomila že kolem charlotte stojí ještě pět neznámých pomocníků, se stejným cílem jako Charlotte - "zničit" Olivii i Emmu, viděla všechny - lidi z hradu, Charlotte i dívku z lesa
,, Ne, když víš co potřebujeme" řekl další hlas
,, Takže vy potřebujete Gargantelle" řekla Emma s potíží to slovo vyslovit
,,Tys jí to prozradil, jsi tak neschopný" usoudila Charlotte a praštila jejího pomocníka do tváře, ten padl k zemi ale stihl se chytit Emmy za ruku
,, Okamžitě mě pusť" vykřikla Emma a vysmekla se z jeho sevření, během několika vteřin vyrazila pryč...
Utíkala tak dlouho dokud si nebyla naprosto jistá že je dostatečně daleko od Charlotte a jejích pomocníků... až jí došly všechny síly svalila se do měkoučkého mechu a usnula.
Probudil ji soucitný hlas, okamžitě poznala kdo to je.
,, Eriku..." zasýpala Emma ještě v polospánku
,, Už vím co potřebujeme" pokračovala v posadila se
,, Tak povídej" naléhal Erik
,,Potřebujeme Gargentelle" dokončila Emma větu a opět padla do mechu
,, Gargantelle..." snažil se vzpomenout si Erik
,, jasně, to je špsanělsky" poznal Erik ,, Emmo?!" vykřikl když si všiml že Emma opět usnula
,,Emmo" zatřásl s ní ,,Emmo prober se"
,, No, znamená to náhrdelník, jasně... myslí náhrdelník splněných snů"
,,Náhrdelník splněných snů?" probrala se Emma
,, Není to úplný překlad, Gargantella - náhrdelník, myslím že by to mohl být náhrdelník splněných snů" usoudil Erik
,, Počkat ty umíš španělsky" zasmále se Emma
,, Trochu" odvětil Erik
,, A taky vím kde ho budeme hledat, ten náhrdelník" upřesnil
,,Kde je Olivie" zeptala se Emma po chvíli ,, Ty jsi ji nechal u mostu?!"
,, no...ano" přiznal barvu
,, A myslíš že je v pořádku?!" doufala Emma ,, myslíš že má ještě čas?!"
,, Neboj se, jsem si jistý že se jí nic nestalo, určitě se povede ji zachránit..." chlácholil Emmu, věděl že je to pro ni těžké
,, Emmo, ale teď se soustřeď na jediné" zvážněl Erik ,, jestli ten náhrdelník hledá i Charlotte, jsme v koncích"
,, Eriku, ona ho hledá" vypravila ze sebe Emma

Pokračování příště....

Medvídek

28. ledna 2013 v 17:27 | Jane |  Jednorázovky
Po dlouhé době tu máme jednu jednorázovku, doufám že se bude líbit...ale varuju, trochu jsem se rozepsala...
mimochodem, ty krásné, novéoddělovače jsou od Dee! :)
Sedmiletá Abbie ve svých rukou svírala malého, plyšového medvídka, podle jeho vzhledu šlo poznat že už si něco zažil. Celou jeho konstrukci drželo pohromadě jen pár cárů záplaty... Ale i přes to to byl Abiin milovaný medvídek a za nic by ho nedala.
Někteří Abbie považovaly za šílence, někdy totiž uprchávala do svých světů, kde uměli plyšoví medvídci mluvit a být možné se zdálo naprosto cokoli...
,,Abbie, kdy už toho medvěda konečně vyhodíš, je to jen smutná hromada poloroztrhaných hadrů" prohlásila Abbiina matka Violeta.
,, Ale mě se líbí" pípla Abbie ,, je to můj kamarád, nejlepší kamarád" řekla hrdě.
,,Abbie, kdy už si konečně najdeš opravdové kamarády..." stěžovala si její matka
,,ale to je můj opravdový kamarád" namítla Abbie a pohladila svého medvídka po hlavě
Violeta povzdechla a upila čaje.
,,Tak dobrá a teď už spěchej do školy" ukrátila to
Abbie popadla svého medvídka a vytratila se z domu.
Škola byla poměrně blízko, dost blízko na to aby Abbie nemusela jezdit vlakem.
Spěchala přes les v horách, proběhla po polorozpadlém mostě a stála před školou.
Neměla s kým jít, pokud by teda nepočítala svého věrného medvídka, víc přátel neměla, její spolužáci se jí smáli, za jejího trapného "kamaráda" , kterého s sebou tahala dokonce i do školy...
Ale Abbie to nevadilo, uměla si povídat i s plyšáky.
Když vešla do třídy, nemohla se ubránit posměškům ani jemnému postrkování, ale ona si jen odešla sednout do poslední lavice. V uších jí znělo burácení zvonku.
Abbie se těšila až skončí hodina, ale zároveň se netěšila na přestávku - dobu kdy ji její vrstevníci vymáhali nejvíc...
V hodinách se uzavírala do sebe a o přestávkách utíkala na záchodky.
Jakmile hodina skončila Abbie se rozhodla jít opět pryč, ale tentokrát ji pronásledovala její spolužačka - Nataly.
když Abbie došla na záchodky uslyšela za sebou povědomý hlas, hlas který nesnášela, Nataly.
,,Co tady zas děláš?!" zeptala se Nataly popichovačným tónem
,,Já..." Abbiny slova se utopily pod nátlakem slz které jí začaly stékat po tvářích. Věděla co se stane, věděla co Nataly udělá.
,,No tak, přece bys nebrečela..." řekla nataly a nemohla si odpustit úšklebek samolibého uspokojení.
,,Prosím, nedělej to" zaprosila Abbie, ale bylo pozdě, Nataly za sebou zabouchla dveře a Abbie slyšela jen otáčení klíče ve dveřích...
Bude tu muset strávit celý zbytek školy, teprve pak jí Nataly odemče...
Abbie to znala až moc dobře, bylo to jako pohádka se špatným koncem, kterou si musela číst každý den, i přesto že se jí nelíbila.
Nataly zatím kráčela po schodech, vstoupila do třídy, právě probíhalo vyučování, ale to jí bylo jedno, měla až moc dobrou náladu na to aby řešila takové malichernosti...
,, Kde je Abbie?!" zeptala se Nataliina učitelka
,, nevím..." odpověděla Natalie bezstarostrně
,, Ty to víš moc dobře!" probodla Natallii pohledem
,, Tak jo, už pro ni jdu" řekla Natalie a zahanbeně se vydala zpět ke dveřím
Seběhla schody a ocitla se před záchodky, pootočila klíčem a vešla do stísněné chodbičky, podél zdí bylo plno dveří jen nevěděla kde Abbie je.
,, Abbie!!!" zakřičela
,, vylez nebo..." vlastně ji už nic nenapadalo, nemohla nic dělat a teď se i dokonce trošku bála.
,, Abbie ?" zeptala se rozklepaným hlasem
,, no tak... vylez"
,, Jsem tady" ozvalo se tichoučké sípnutí
,, Uff, už jsem se o tebe i trochu bála, promiň" bylo to poprvé co se Nataly Thomasová někomu omluvila
,, To nic" odpustila jí Abbie a vylezla
,,ale myslím že někomu by to vadit mohlo"
,, Komu?..." zeptala se Nataly
V tom uslyšela učitelka obou děvčat tlumený výkřik zdola, slyšela sice špatně ale i tak rozpoznala beznaďej v hlase
,,Počkejte tady děti" rozhodla učitelka a vyrazila ze třídy, ocitla se dole přede dveřma záchodků, zatáhla za kliku a viděla Nataly stočenou do klubíčka, zírala na malou hromadu cárů hader sešitých k sobě. Oči měla vytřeštěné, obličej zkřivený strachem, pomalu nedýchala, ale byla živá. Obě ruce měla zhmožděné...
,, Nataly co se ti stalo?!" zeptala se učitelka
Nataly ale ztratila hlas, nemohla mluvit, nemohla křičet, mohla jen zírat na hloupou dětskou hračku...
Po chvíli upadla do bezvědomí, museli ji odvést do nemocnice.
Po Abby ale ani vidu ani slechu, vypařila se jako pára ned hrncem, spatřili ji až po škole, kdy si pro ni přišla matka.
,, Vaše dítě vidělo vraždu své spolužačky, a ani nezasáhlo" vylívala si zlost učitelka
,, Jak víte že mé dítě vidělo vraždu" namítala Violet
,, Dívka z její třídy je silně zraněna a nemusí to přežít" obvinila učitelka Abbie a pohoršeně se na ni podívala.
,,Ale zato má dcera nemůže" odvětila Abbiina matka
,, možná ne, to nikdo neví, ale mé tvrzení je nejpravděpodobnější" obhajovala se učitelka
,, Dobrá, můžete to řešit, ale já už musím jít" pospíchala Violet
,, Takže zítra" zarazila Violetu učitelka
,, Zítra" přikývla Abbiina matka, a poté Abbie odtáhla domů
,, Abbie máš domécí vězení, a toho medvěda mi dej!!!" zakřičela matka a dramaticky vyrvala medvěda Abbie z rukou
,, Ale můj medvídek zato nemůže" chránila ho Abbie
,, a kdo říká že může" usmála se Violet ,, jen tě musím něják potrestat" dopověděla a znechuceně medvěda odložila na kávový stolek.
,, Tím potrestáš jeho" usoudila Abbie a zlostně se zahleděla směrem na matku pak zapadla za roh a uraženě odešla do pokoje, její matka ji viní ze zranění její spolužačky ,,myslí si že jsem zvíře..." pomyslela si Abbie.
Zatímco její matka zírala na Abbiného medvěda, vždycky jí na něm připadalo něco divného, něco co jí nahánělo strach...
,, Je to jen hračka..." krotila se Violet, která nemohla pochopit co ne něm její dcera vidí.
Chvíli si četla ale zneklidňovalo ji hrobové ticho které panovalo v domě...
,,Abbie!?" zakřičela s doufáním že je pořád v domě ,,možná utekla, ten medvěd pro ni znamené všechno" uvažovala Violet
Nakonec usoudila že nejlepší bude se podívat jestli už spí, což zdřejmě ano.
Když pomalu otevřela dveře aby se ujistila o stavu její dcery, postřehla na podlaze hračku, hračku kterou tak nenáviděla - Violetě vrtalo hlavou jen to jak se sem dostal... vždyť Abbie už spí...mohla ho ale vzít před chvilkou, když ještě nespala...
To už teď ale nebylo hlavní, to monstrum na zemi se pohybovalo, mířilo k Violet. Teprve teď Violet spatřila nenávist v očích té hračky, teď už je ale pozdě v domě byla jen malá holčička, holčička svým medvídkem kterého milovala, milovala ho tak moc jak je to možné jen mezi dítětem a jeho hračkou.
KONEC

Kam dál

Reklama