Leden 2013

Medvídek

28. ledna 2013 v 17:27 | Jane |  Jednorázovky
Po dlouhé době tu máme jednu jednorázovku, doufám že se bude líbit...ale varuju, trochu jsem se rozepsala...
mimochodem, ty krásné, novéoddělovače jsou od Dee! :)
Sedmiletá Abbie ve svých rukou svírala malého, plyšového medvídka, podle jeho vzhledu šlo poznat že už si něco zažil. Celou jeho konstrukci drželo pohromadě jen pár cárů záplaty... Ale i přes to to byl Abiin milovaný medvídek a za nic by ho nedala.
Někteří Abbie považovaly za šílence, někdy totiž uprchávala do svých světů, kde uměli plyšoví medvídci mluvit a být možné se zdálo naprosto cokoli...
,,Abbie, kdy už toho medvěda konečně vyhodíš, je to jen smutná hromada poloroztrhaných hadrů" prohlásila Abbiina matka Violeta.
,, Ale mě se líbí" pípla Abbie ,, je to můj kamarád, nejlepší kamarád" řekla hrdě.
,,Abbie, kdy už si konečně najdeš opravdové kamarády..." stěžovala si její matka
,,ale to je můj opravdový kamarád" namítla Abbie a pohladila svého medvídka po hlavě
Violeta povzdechla a upila čaje.
,,Tak dobrá a teď už spěchej do školy" ukrátila to
Abbie popadla svého medvídka a vytratila se z domu.
Škola byla poměrně blízko, dost blízko na to aby Abbie nemusela jezdit vlakem.
Spěchala přes les v horách, proběhla po polorozpadlém mostě a stála před školou.
Neměla s kým jít, pokud by teda nepočítala svého věrného medvídka, víc přátel neměla, její spolužáci se jí smáli, za jejího trapného "kamaráda" , kterého s sebou tahala dokonce i do školy...
Ale Abbie to nevadilo, uměla si povídat i s plyšáky.
Když vešla do třídy, nemohla se ubránit posměškům ani jemnému postrkování, ale ona si jen odešla sednout do poslední lavice. V uších jí znělo burácení zvonku.
Abbie se těšila až skončí hodina, ale zároveň se netěšila na přestávku - dobu kdy ji její vrstevníci vymáhali nejvíc...
V hodinách se uzavírala do sebe a o přestávkách utíkala na záchodky.
Jakmile hodina skončila Abbie se rozhodla jít opět pryč, ale tentokrát ji pronásledovala její spolužačka - Nataly.
když Abbie došla na záchodky uslyšela za sebou povědomý hlas, hlas který nesnášela, Nataly.
,,Co tady zas děláš?!" zeptala se Nataly popichovačným tónem
,,Já..." Abbiny slova se utopily pod nátlakem slz které jí začaly stékat po tvářích. Věděla co se stane, věděla co Nataly udělá.
,,No tak, přece bys nebrečela..." řekla nataly a nemohla si odpustit úšklebek samolibého uspokojení.
,,Prosím, nedělej to" zaprosila Abbie, ale bylo pozdě, Nataly za sebou zabouchla dveře a Abbie slyšela jen otáčení klíče ve dveřích...
Bude tu muset strávit celý zbytek školy, teprve pak jí Nataly odemče...
Abbie to znala až moc dobře, bylo to jako pohádka se špatným koncem, kterou si musela číst každý den, i přesto že se jí nelíbila.
Nataly zatím kráčela po schodech, vstoupila do třídy, právě probíhalo vyučování, ale to jí bylo jedno, měla až moc dobrou náladu na to aby řešila takové malichernosti...
,, Kde je Abbie?!" zeptala se Nataliina učitelka
,, nevím..." odpověděla Natalie bezstarostrně
,, Ty to víš moc dobře!" probodla Natallii pohledem
,, Tak jo, už pro ni jdu" řekla Natalie a zahanbeně se vydala zpět ke dveřím
Seběhla schody a ocitla se před záchodky, pootočila klíčem a vešla do stísněné chodbičky, podél zdí bylo plno dveří jen nevěděla kde Abbie je.
,, Abbie!!!" zakřičela
,, vylez nebo..." vlastně ji už nic nenapadalo, nemohla nic dělat a teď se i dokonce trošku bála.
,, Abbie ?" zeptala se rozklepaným hlasem
,, no tak... vylez"
,, Jsem tady" ozvalo se tichoučké sípnutí
,, Uff, už jsem se o tebe i trochu bála, promiň" bylo to poprvé co se Nataly Thomasová někomu omluvila
,, To nic" odpustila jí Abbie a vylezla
,,ale myslím že někomu by to vadit mohlo"
,, Komu?..." zeptala se Nataly
V tom uslyšela učitelka obou děvčat tlumený výkřik zdola, slyšela sice špatně ale i tak rozpoznala beznaďej v hlase
,,Počkejte tady děti" rozhodla učitelka a vyrazila ze třídy, ocitla se dole přede dveřma záchodků, zatáhla za kliku a viděla Nataly stočenou do klubíčka, zírala na malou hromadu cárů hader sešitých k sobě. Oči měla vytřeštěné, obličej zkřivený strachem, pomalu nedýchala, ale byla živá. Obě ruce měla zhmožděné...
,, Nataly co se ti stalo?!" zeptala se učitelka
Nataly ale ztratila hlas, nemohla mluvit, nemohla křičet, mohla jen zírat na hloupou dětskou hračku...
Po chvíli upadla do bezvědomí, museli ji odvést do nemocnice.
Po Abby ale ani vidu ani slechu, vypařila se jako pára ned hrncem, spatřili ji až po škole, kdy si pro ni přišla matka.
,, Vaše dítě vidělo vraždu své spolužačky, a ani nezasáhlo" vylívala si zlost učitelka
,, Jak víte že mé dítě vidělo vraždu" namítala Violet
,, Dívka z její třídy je silně zraněna a nemusí to přežít" obvinila učitelka Abbie a pohoršeně se na ni podívala.
,,Ale zato má dcera nemůže" odvětila Abbiina matka
,, možná ne, to nikdo neví, ale mé tvrzení je nejpravděpodobnější" obhajovala se učitelka
,, Dobrá, můžete to řešit, ale já už musím jít" pospíchala Violet
,, Takže zítra" zarazila Violetu učitelka
,, Zítra" přikývla Abbiina matka, a poté Abbie odtáhla domů
,, Abbie máš domécí vězení, a toho medvěda mi dej!!!" zakřičela matka a dramaticky vyrvala medvěda Abbie z rukou
,, Ale můj medvídek zato nemůže" chránila ho Abbie
,, a kdo říká že může" usmála se Violet ,, jen tě musím něják potrestat" dopověděla a znechuceně medvěda odložila na kávový stolek.
,, Tím potrestáš jeho" usoudila Abbie a zlostně se zahleděla směrem na matku pak zapadla za roh a uraženě odešla do pokoje, její matka ji viní ze zranění její spolužačky ,,myslí si že jsem zvíře..." pomyslela si Abbie.
Zatímco její matka zírala na Abbiného medvěda, vždycky jí na něm připadalo něco divného, něco co jí nahánělo strach...
,, Je to jen hračka..." krotila se Violet, která nemohla pochopit co ne něm její dcera vidí.
Chvíli si četla ale zneklidňovalo ji hrobové ticho které panovalo v domě...
,,Abbie!?" zakřičela s doufáním že je pořád v domě ,,možná utekla, ten medvěd pro ni znamené všechno" uvažovala Violet
Nakonec usoudila že nejlepší bude se podívat jestli už spí, což zdřejmě ano.
Když pomalu otevřela dveře aby se ujistila o stavu její dcery, postřehla na podlaze hračku, hračku kterou tak nenáviděla - Violetě vrtalo hlavou jen to jak se sem dostal... vždyť Abbie už spí...mohla ho ale vzít před chvilkou, když ještě nespala...
To už teď ale nebylo hlavní, to monstrum na zemi se pohybovalo, mířilo k Violet. Teprve teď Violet spatřila nenávist v očích té hračky, teď už je ale pozdě v domě byla jen malá holčička, holčička svým medvídkem kterého milovala, milovala ho tak moc jak je to možné jen mezi dítětem a jeho hračkou.
KONEC

Báseň-promiň

24. ledna 2013 v 16:49 | Jane
promiň

Já nevím co mě to napadlo,
když jsem ti tehdy lhala,
mé tělo do snu upadlo,
ale já vztala.

Ty má slova už neslyšíš,
a já neslyším tvé,
od jiných už se nelišíš,
neslyšíš i když mé hrdlo řve.

Má touha tě opět políbit,
ta už je dávno pryč,
jak jsem ti mohla neslíbit,
že do zad ti vrazím tyč...

Já tě sice zradila,
a ty jsi mě stále miloval,
ale tvá láska mi vadila,
ty jsi mému srdci už nekraloval...

Když říkám ti "promiň",
ty mě neslyšíš,
jaká to ztráta hodin,
když pro mě se už nijak nelišíš...

Stíny zrady - 7.kapitola

22. ledna 2013 v 20:03 | Jane |  Stíny zrady (povídka na pokračování)
Když jsem se snažila vyprostit z jeho rukou, jeho sevření ještě zesílilo...
,,Co to proboha..." nenechal mě domluvit ,,Jak jsi mohla?!" obvinil mě a jeho pohled se podobal téhož pohledu ze snu, z pohledu ze kterého mi běhal mráz po zádech, ale v jeho výrazu byl malý zlomek něčeho... co mě nutilo mu věřit a naslouchat jeho slovům.
,,Cože, vždyť mě vůbec neznáš, já neznám tebe..." snažila jsem se ho uklidnit
,,Možná že sis mě s někým spletl..."
,,Ne, zrádce poznám vždy!" řekl a zabodl prst do vzduchu
,,Zrádce?" odvětila jsem dotčeně ,,takže já jsem podle tebe zrádce?!"
,,Ano" řekl chladně
,,A proč si to myslíš?!" proč si to myslí!!! Vždyť já sama to vím, vím že to nebyl sen ale vzpomínka, vzpomínka kterou jsem se snažila vyhnat z hlavy a když se mi to konečně povedlo, on ji přivolal zpátky...
,,Ty víš proč" řekl a naposledy se ke mě otočil, pak se přimíchal ke skupince studentů mířících ke škole.
Stála jsem před tou školou, jejíž zevnějšek nepůsobil nějak zvlášť zajímavě, byl jako každá jiná škola... ale přece jen byla něčím zvláštní. Něčím magickým, něčím úžasným, něčím co působilo nebezpečně a tím víc zajímavěji...
Mé myšlenky se ale během několika minut začaly stáčet opět k mému prapodivnému snu, který ale snem nebyl... byla to vzpomínka ale já si to pořád nemohla přiznat.... nemohla jsem ani vyhnat z hlavy chlapcova slova která mě pronásledovala na každém kroku, v každé myšlence, téměř jsem slyšela Mariiny žalostné výkřiky...
,, Hej kam se cpeš ?!" vyrušil mě dívčí hlas
,, Promiň" řekla jsem a ucouvla dívce z cesty
,,V poho ale příště si trochu dávej bacha kam deš" dořekla a ve chvíli si ucpala uši sluchátky, s velmi hlasitou rockovou hudbou kterou jsem slyšela, ale radši jsem jí nic neříkala
,,A jak se vlastně jmenuješ?" pokračovala už trochu přátelštěji dívka
,,Chelsie, ale říkej mi Chels"
,,Jo takže Chelsie hmmmm..." řekla a pohodila krátkými černými vlasy
,,A jak se jmenuješ ty?!"zeptala jsem se ještě trochu vyplašeně
,, Katy Johnosnová" odfrkla dívka
,,Vážně? pěkné jméno"
,,myslíš?, mě přide hrozný" utrousila Katy ,,ale to je jen věc názoru, už musím jít"
Katy náhle zmizela za školními branami...
Vážně nevím co mám teď dělat, nikohotu neznám....počkat neříkala Rachel že jede taky do Shawdovs Hill ?!!!
,,Rachel!!!" zakřičela jsem a začala se prodírat zástupy lidí
,,Rachel!!!" po chvíliu bezcíleného hledání jsem se vrátila zpět do autobusu, když jsem přišla viděla jsem Rachel zrudlou vzteky
,,Chels, kam jsi zmizela?" zeptala se pořád uražená Rachel
,,Já,... vždyť jsem odešla s tím klukem..."
Rachel povytáhla obočí
,,Jmenoval se..." má slova se vytratila
,,Jak se jmenoval?!" zeptala se Rachel a já věděla že není daleko od hlasitého výbuchu smíchy
,,Jmenoval se...no....vlastně nic" vzdala jsem to
,,No vlastně nic?! Zajímavé jméno" nadhodila Rachel a propukla v hlasitý smích, její společnice se k ní samozdřejmě přidaly
Měla jsem pocit že mě všichni nenávidí... dokonce mě nenávidí i výplody mé hloupé představivosti.
A v tu chvíli se v mých myšlenkách opět zjevila ječící Marry i její společník...

Báseň Změna

21. ledna 2013 v 17:25 | Jane |  Básně
Změna

Každého v životě čekají změny,
aniž by někdy bývaly chtěny.

Změny patří k životu,
tak k nim mějme ochotu.

Změna mě zasáhla jako šíp,
ale musím se uklidnit a umět dál žít...

Kéž bych mohla vrátit čas,
a slyšela tvůj přívětivý hlas.

Ale život je změna a já dělat nemůžu nic,
jen životu vyjít vztříc...

Nový desing

20. ledna 2013 v 16:57 | Jane
Takže, jak jsem slíbila je tu nový desing...
opravdu výrazná změna, ale to doufám nevadí...
Tento článek píšu proto abych se vás zeptala ,,Co na to říkáte?!" nemusíte hned psát že je to hezký, byla bych ráda kdyby jste napsali co se vám líbí a co naopak ne, nebo třeba jaký dess byl leší, ten před tím nebo ten nový?
Budu moc ráda když napíšete komentář, co si o novém vzhledu myslíte!
Bylo to sice dvouhodinové prosezení u počítače ale doufám že to za to stojí...
A pak bych vám ráda oznámila že zápis do soutěže se chílí ke konci-máte poslední možnost se zapsat!!!!

Rozcestník - Příběhy

20. ledna 2013 v 15:52 | Jane

- název - Stíny zrady
- počet kapitol - není známo
- stav - rozepsaná
- postavy - Chels, Sam, Rachel... zatím

Stíny zrady- 6.kapitola

17. ledna 2013 v 17:24 | Jane |  Stíny zrady (povídka na pokračování)
,,Chels, probuď se!!!" třásla se mnou Rachel ,,no tak, probuď se!"
trhla jsem sebou a v zápětí se probudila...
,,Proč jsi mě probudila?!" obvinila jsem Rachel ještě v polospánku. Po pár vteřinách jsem zamžourala...chvíli mi trvalo než si mé oči přivykly na šero
,,Cože, to už je večer?!" lekla jsem se ,,a proč jsi mě probudila" zopakovala jsem
,,ani nevím trochu jsem se nudila" prohlásila Rachel a hlasitě zívla
,,nudila...?" zabručela jsem tak potichu že to ani nepostřehla
,,a jak dlouho už jedeme?" naléhala jsem
,,Za chvíli tam budeme" odbyla mě Rachel a začala něco vyprávět...její slova se strácely, má víčka ztěžkly a já opět odplouvala do říše snů...
Tentokrát už jsem neseděla v autobuse nýbrž stála v dlouhé úzké chodbě... slyšela jsem křik, nevím proč ale ten hlas jakobych znala...slyšela jsem rány na dveře, stály na konci chodby a hrozivě skřípaly, byly ozářeny loučemi pověšenými na kamenitých zdech, louče vrhaly nepříjemný strašidelný stín a oheň na nich zapálen se zmítal jako divé zvíře...
,,Chels pomoz mi" vykřikl hlas mé jméno ,,Chelsie!!!!" ,,pomoc!"
štípla jsem se do ruky ale nic nepomáhalo...
,,Chel-...." hlas rázem utichl
slyšela jsem jak se někdo hlasitě zakuckal a pak... už nic.
,,Chelsie!!!" vykřikl zadušený hlas, tentokrát zněl nejzoufaleji.
Rozběhla jsem se po chodbě ke dveřím, ty se přede mnou s prásknutím rozletěli, jakoby chtěli, abych viděla co se za nimi skrývá.
Viděla jsem zkrvavené, rozdrásané tělo ležící na podlaze... její výkřiky byly marné...podle všeho jsem poznala že je to dívka, tedy byla...
Sklonila jsem se abych jí pomohla dokud ještě možná dýchá...
,,Nech ji být!" vykřikl hlas za mnou, patřil malému klukovi, který mě od ní odstrčil a sklonil se s dívce.
,,Marry!" vykřikl kluk na bezvládnou dívenku ,,prosím, neodcházej!" pokračoval zoufalým hlasem
Připadala jsem si jakobych tam vůbec nepatřila...,,Vždyť tu dívku ani neznám, je zvláštní že ona mé jméno znala..."
,,Marry..." jeho slova se vytratila a po tvářích mu začaly stékat slzy.
Nemohla jsem se na to dívat, i když jsem věděla že je to jen sen...
,,To jí ani nepomůžeš!" vykřikl na mě chlapec s výrazem zkřiveným nenávistí
,,Já...jak jí mám pomoct?" zeptala jsem se s beznadějí v hlase
,,Nevím, třeba ji jen tak nenechet zemřít" probodával mě svým pohledem
,,ale já nevím...nevím co mám dělat" pípla jsem a přejela jsem pohledem lem Marryiných šatů, prosáklých krví.
,,Už je stejně pozdě" pronesl a oddaně vzal dívku za ruku ,,ale za to můžeš ty" obvinil mě, a vzápětí se přede mnou celý sen rozplynul...
---
V jekotu a slzách jsem se probudila, byla jsem naprosto zahalena horkem... autobus už stál před mým cílem -Shawdovs Hill.
,,Chels asi máš horečku" ohmatávala mi Rachel čelo
,,to je holupost, jsem v pořádku" popotahovala jsem
,,To nejsi" řekl povědomí hlas ,,ten hlas já znám!"
Otočila jsem se a spatřila jsem chlapce ze snu...
,,pojď za mnou" rozkázal a natáhl ke mě ruku, poslušně jsem vstala a následovala ho ven z autobusu.

Oznámení

17. ledna 2013 v 16:01 | Jane
Ano... jmenuje se to oznámení, vážně nevím jak bych to jinak pojmenovala, ale teď k věci, od doby co jsem začala psát pro back to my world... jsem si řekla že s mým ubohým dětským blogem začnu něco dělat.
Ano já vím měním "dessy" v jednom kuse , ale teď jsem se rozhodla opravdu pro velkou výraznou změnu, která by do desingu zasáhla natolik že by byl můj blog hned o pár stupínků lepší..
A tím nemyslím jen vzhled, jak už vám léta slibuju vymyslím nové rubriky, protřídím menu, smažu články které nikdo nečte dokončím rozepsané příběhy...ano trošku víc si fandím, ale něják to zvládnout musím, nemůžu svůj blog nechat jen tak napospas...
Všechno to samozdřejmě udělám pěkně postupně, a v následujících dnech to tu už nepozáte!
Nehodlám to tu úplně změnit, musím zachovat to kouzlo baddreams....
Řekla jsem v následujících dnech, slavnostně vám oznamuji že skončilo testové období, a musím to rychle zmáknou než začne další...
Tím rychle zmáknou nemyslím že to odbudu, naopak dám si záležet aby to tady vypadalo jako ze škatulky :D
No a aby jste se zorientovaly dám na blog odpočítávadlo změny blogu!
No to je vše co chci dodat loučí se s vámi vaše Jane!

Dešťový rytíř

16. ledna 2013 v 20:26 | Jane |  Básně
Báseň- Můj dešťový rytíř

Déšť je jako létající voda,
ale někdy musí padnot k zemi,
jako můj rytíř z mořské pěny.

Za svitu luny se procházím v dešti,
už necítím se jako v sevření kleští,

Léta už čekám na svého dešťového rytíře,
jak dlouho nepřichází je mi až k nevíře...

Můj rytíř vybojoval si mé srdce
když za mnou přijde, už se necítím trpce..

Jeho vlídná slova jsou jako jarní rosa
nevadí mi když v té rose běhám bosá.

Mé city nelze popsat na pouhém papíře.
Už v dáli vidím toho svého rytíře



Není růže bez trnů

15. ledna 2013 v 19:59 | Jane |  Básně
Nevím co mě to napadlo, ale chtěla jsem zkusit napsat krátkou báseň na téma týdne.
Rozhodně nejsem rozený básník... , ale vždy jsem si psala básně jen tak pro sebe do šuplíku ...
No posuďte samy...

Láska jako růže

Láska je jako růže,
nikdy nevíš co se nesmí a co může.

Jednoduše-láska je krásná
jako hvězda na nebi jasná.

Okvětní lístky padají k zemi,
Tvá slova se hemží samými lžemi

Láska je jako růže,
ale ty ji opětuješ hluše!

Růže má ale i trny
na naší lásce se objevují skvrny.

Láska mě zradila,
srdce mé jen blouznila...

Tvá láska už pro mě už neznamená nic
jen slzy a hřích...nic víc.

Konec...